Kapitola 6

Teprve na druhém břehu Velké řeky si Markétka uvědomila, že nebýt čaroděje, určitě by vše neprobíhalo tak lehce. Celou cestu k přívozu se jí do dušičky vkrádaly obavy, protože dobře slyšela, jak šaman Zambar šeptem varoval Kalambúra před převozníkem. Nebylo divu, že když ho uviděla, podlomily se jí strachem nohy. Byl to obrovitý chlap s rukama jako medvědí tlapy a když řekl: "Svezu vás, ale nebude to zadarmo", znělo to jako hřmění a Markétce se zdálo, že asi omdlí. Když však dodal: "Jen nevím, jestli se sem všichni vejdete", překvapeně se ohlédla. K přívozu se s veselým štěbetáním blížili Markétčiny spolužáci. Vyrojila se tu celá jejich třída. Markétka tázavě vzhlédla ke Kalambúrovi, ale ten se tvářil, jako kdyby nic. Jako kdyby bylo všechno tak, jak má být. V tu chvíli si uvědomila, jak moc je všechny ráda vidí, přestože podvědomě očekávala příval posměšných poznámek a rýmovaček. Nic takového se nestalo. Všichni byli usměvaví, kamarádští a přesně takoví, jaké si je občas představovala ve svých snech.

Avšak to, co následovalo potom, předčilo všechny její představy. Převozník, který hned odhalil, že nemají čím zaplatit, se vítězně zasmál a vyhlásil tu tolik obávanou hru. Hru Naopak. Princip hry byl jednoduchý. Na každé slovo převozníkovo, mělo v odpovědi zaznít slovo opačného významu. Pokud by se tak nestalo do tří sekund, byl by jeden z pasažérů vhozen do rozbouřené řeky, plné nenasytných piraní. Kdyby byla Markétka sama, asi by jí nebylo moc platné, že si vzpoměla, že se tomu říká antonyma a že se to učili začátkem školního roku. Ale takovou slovní zásobu, jakou dala dohromady celá třída...! To by sama nezvládla. Bylo to jak kulometná přestřelka: "Malý, velký; vysoký, nízký; zábavný, nudný; světlý, temný; pečlivý, nedbalý; hladový, sytý;" a slova se valila, a děti se překřikovaly a nabízely i několik odpovědí, "šetrný, marnotratný nebo rozmařilý; šetřit, plýtvat nebo mrhat; krásná, škaredá, nebo nehezká, nebo ohavná, nebo šeredná, nepěkná, ošklivá, ohyzdná, nestvůrná, odporná, obludná..."

Když Markétka viděla, jak se všichni, včele s Bubrinkou, který byl za normálních okolností vrchním veršotepcem volovin, snaží o sto šest přehádat převozníka; jak i ten protiva Manďák napovídá a hecuje ostatní, jen aby pomohl Markétce dostat se na druhý břeh, dojetím ztratila řeč. V té chvíli si už byla jistá, že téhle třídní přesile převozník neodolá a umínila si, že až se dostanou v pořádku na druhý břeh, se všemi se udobří. Jenomže sotva přistáli u břehu, spolužáci se rozběhli a s radostným výskáním a doznívajícím "čau a dík" zmizeli mezi stromy.

Tohle všechno táhlo Markétce hlavou, když s Kalambúrem osaměli, přívoz s hromujícím převozníkem odplul a oni kráčeli vstříc dalšímu dobrodružství. Znovu v hlavě slyšela, co jí Kalambúr říkal o bleškách:

"Vidíš, když se malí spojí,
tak i velcí se jich bojí...!"

Teď to chápala dokonale a vděčně vzhlédla ke Kalambúrovi, aby mu poděkovala. Ten si však právě dával vztyčený ukazováček na ústa a výrazem očí jasně dával najevo, že musí mlčet. Levou rukou ukázal mezi stromy. Když tam Markétka pohlédla, uviděla několik zvláštních chatrčí. Zvláštní byly tím, že vypadaly, jako velké nálevky. Markétka si nevěřícně protřela oči. Nebylo pochyb. Postavit chatrče střechou dolů, to můžou jen Naopakové. U první z nich seděl stařešina. I on měl na ústech vztyčený ukazovák, ale druhou rukou na ně přívětivě kýval. Hned poznal, že jsou cizinci, jinak by se na ně zlobně šklebil, což je u Naopaků gesto pohostinnosti a přízně.

Když k němu Markétka s Kalambúrem přišli, prozradil jim, že už trpí nespavostí, a protože Naopakové spí přes den, hlídá jejich vesnici. Ještě mnoho dalších věcí jim vysvětlil. Třeba když se u Naopaků zeptáš na cestu a řeknou ti "běž doprava k lesu", tak je nutno se dát doleva k řece. Když se potkají a náhodou se zahlédnou, protože většinou chodí pozpátku a za tmy, popřejí si místo dobrého dne hned "nashledanou". Probouzí se, když se na obloze objeví první hvězdičky, budí děti a vyprovází je ke škole se slovy "bav se nahlas, za nic na světě neposlouchej paní učitelku, buď neposlušný a nesnaž se nic pochopit". Za raního kuropění ukládají děti ke spánku a někdy jim čtou pohádku O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Ti tři se u Naopaků jmenují Prťavý, Vyzáblý a Tupozraký a pomáhají zlému černokněžníkovi zachránit prince před princeznou Šeredkou.

Než jim tohle všechno stařešina dovyprávěl, vesnice se začala probouzet do podvečera. Přišel je pozdravit i náčelník, který prý o nich dostal zprávu zumburskými tamtamy a měl pro ně již připraveny zásoby jídla a pití na další cestu a překvapující dárek. Z polorozpadlé chatrče na kraji vesnice, vytáhl pravý závodní bob a místní Naopacká kapela k tomu vyhrávala písničku. Čaroděj ji Markétce přeložil a říkal, že prý se jmenuje Bobmo.