Kapitola 5

Sotva píseň dozněla, rozhostilo se naprosté ticho, přerušované jen Kalambúrovým šepotem, jak se snažil Markétce vysvětlit, proč jsou Zumburové na svoje vytahané ušní lalůčky tak hrdí. Dokud jim totiž uši drží na svém místě, značí to pro ně, že jim zlý bůžek nenasytnosti Zumvšehlt neovládl ani duši, ani žaludek. A Kalambúr k tomu ještě dodal:

"Škoda, že to nikde jinde neplatí.
U nás jsou nenasytní i ti ušatí.
Co nestačí sníst, to strčí do gatí
A pak utečou a nic neplatí..."

Markétka chvilku přemýšlela o tom, co jí Kalambúr právě řekl. Líbilo by se jí, kdyby těm, co něco ukradnou nebo udělají nějakou schválnost, naskočily na hlavy obrovské, plandavé uši, nebo by jim místo nosu narostly choboty. To by hned věděla, kdo že jí to o přestávkách krade z aktovky pastelky a kdo jí do písanky napsal "Markéta parketa s klukama se zaplétá". To by hned věděla, kdo jí do boty strčil ohryzek z jablka... Jenže, co když ve stejné chvíli víc zlobivců ublíží několika jiným dětem, což se u nich na škole může klidně stát. Co pak?

Na to už Markétka odpověď nenašla, ale nutno dodat, že ji i přestala hledat, neboť právě v té chvíli před ni boubelatá Zumbara Tulipánová přistrčila velký zelený palmový list s voňavou porcí pečeného masa, obloženého ovocem a zalitého kokosovým mlékem. Ach... To vám byla dobrota. Rázem byly zapomenuta všechna školní příkoří. Byl zapomenut i zlý bůžek nenasytnosti Zumvšehlt a Markétka se nedočkavě vrhla na svou porci a spěšně a nenasytně ji žvýkala, až jí praskalo za ušima.

"Něco tak dobrého jsem ještě nikdy nejedla", huhlala Markétka plnými ústy. "Dokonce ani od maminky ne!" divila se. "A přece když ta uvaří", zamlaskala, "tak i dědeček se olizuje až za ušima a chválí,...mlask...jak je to dobré", přemýšlela nahlas mezi jednotlivými sousty. Než se však prokousala k otázce, proč to tak je?, byl tu Kalambúr s odpovědí:

"Na tom divného nic není.
Chutě, ty se často mění...
Ten kdo poznal hladovění,
na koho hlad zuby cení
neplýtvá a vybíravý není
a každého jídla si cení!"

Po těch slovech se Markétka trochu zastyděla, že do sebe tak chamtivě soukala pečínku. V té chvíli trochu připomínala toho nenasytného Zumvšehlta. Ale pak si řekla, že hlad přece poznala, ne? Tak co by se jednou pořádně nenacpala. A s labužnicky přivřenýma očima se znovu vrhla na pečeni.

O pár hodin později, už zcela napojení a nasycení, byli připraveni k další cestě, ale čekal je ještě rituál loučení. A protože vyprovodit je přišli všichni Zumburové, měla Markétka i Kalambúr obě uši červené a rozpálené jako plotýnky.

Šaman Zumbar je ještě doprovodil až na rozcestí. Tam jim doporučil jít cestou severní, která je sice nerovná a plná ostrého kamení, ale prý jediná, která je určitě dovede k Velké řece. Varoval je, aby nikde neodbočili na jinou, sebelákavější pěšinu, neboť tam čekají krvelačné šelmy.

"Jen tato cesta vás dovede k přívozu a do země našich přátel Naopaků!" zdůraznil svá slova prstem namířeným k obzoru. Pak se naklonil k čarodějovi a zašeptal:

"Na Velké řece si dejte pozor na převozníka. Ten jediný rozumí vaší řeči i řeči Naopaků, a protože pouze s ním se dostanete na druhý břeh, náležitě toho zneužívá", zvyšoval Zumbar rozčilením hlas. "Buď chce platit zlatem, které asi nemáte, že?" a Zumbar se zašklebil a významně se odmlčel, "nebo ho musíte, než dorazíte na druhý břeh přehádat ve hře Naopak!"

Potom se Zumbar zamyslel, pokýval nerozhodně hlavou, vzdychl a smutně dodal:

"Kdo během cesty třikrát neuhodne, toho shodí do řeky, která je plná útočných, hladových a ostrozubých ryb, ještě žravějších než nenasytný Zumvšehlt."

Ještě naposledy zatahal něžně čaroděje i Markétku za ucho, popřál jim mnoho štěstí a vydal se zpátky k vesnici. Po pár krocích se ještě otočil a zavolal:

"A nezapomeňte, že u Naopaků je všechno naopak!"

"Jak to myslel?" zeptala se Markétka Kalambúra když osaměli.

Kalambúr se jen pousmál a rozpustile zaveršoval:

"Moje milá, to je tak:
Když ti řekne Naopak,
že je něco právě tak,
tak to není právě tak,
ale přesně naopak!"

"Chceš říct, že Naopakové jsou lháři?" nechápala Markétka.

"Že lžou, to se o nich říká dnes a denně,
jenže oni myslí totéž co my, ale říkají to obráceně".

"Cože, obráceně? Myslíš pozpátku?" Zvolala Markétka nevěřícně a zastavila se. "Znamená to, že u nich nebudu Markéta, ale Atékram?"

"Ne, to znamená, že malému říkají velký,
že sytý je tam hladový a kousky jsou tam celky."

Odpověděl ledabyle Kalambúr, aniž by zvolnil krok.

"Tak je to!" upokojila se Markétka a popoběhla, aby čaroděje dohnala. Srovnala s ním tempo a poslušně, bez dalších otázek cupitala po jeho boku až k Velké řece.