Kapitola 11

Když Markétka s Kalambúrem vystoupili z bryčky skřítka Horse na zelenou louku, oba si s úlevou vydechli. Skřítek sice své spřežení vedl přímo mistrně, ale v tak zběsilé rychlosti, že se zdálo, jako by horští velikáni obživli a schválně se vztyčovali a stavěli před kopyta větrných ořů. Sotva se vyhnuli jednomu kamennému obru, už tu byl jiný, ještě větší. Horská dráha, kterou znala Markétka z pouti, byla proti tomu jen kličkování na koloběžce mezi popelnicemi u nich za domem. Není proto divu, že když pod nohama ucítila pevnou zem, byla celá rozechvělá a stejně jako Kalambúr neskrblila vděčností a chválou. Ale to už větrní koně netrpělivě zahrabali kopyty, skřítek našpulil ústa, zamlaskal a během okamžiku spřežení zmizelo za obzorem. Nebýt kapes naditých lízátky nejrůznějších barev a vůní, asi by si mysleli, že se jim to všechno jenom zdálo.

Směr jejich další pouti určily vykukující střechy nedaleké vesničky. Markétka si vzpoměla, jak se na výletech s maminkou snažily už podle střech uhádnout jméno vesnice. Když mezi stromy prosvítaly krásně červené tašky, napadaly je líbezné názvy jako třeba Krásensko, Radostín, Zlatno, Přepychy, Rozkoš nebo Ráj. Šedivé nebo rozpadlé střechy vyvolávaly názvy jako Strašín, Brloh, Trpín nebo Ďáblice. Moc dobře se bavily, když Markétka na otázku "Kde bys chtěla bydlet?" odpovídala: "Buďto v Křoví, nebo v Lednici. A kdyby mě tam byla zima, tak v Horní Poličce. Možná ještě v Úterý, ale v Křeči určitě ne..." Maminka si do malého zeleného notýsku zapisovala všechny zvláštní názvy vesniček a vísek, kterými prošly. Malý smíšený lesík jí vyrostl z názvů jako Smrk, Ořech, Buková, Jedlová a Dub. Na další stránce jí jména Lvová, Kozlov, Orlov, Žabčice nebo Rybí, Kobylí, Zaječí a Plazy tvořily docela slušný zvěřinec, zatímco Doloplazy a Pětipsy už patřily do samostatné kapitoly, mezi Holohlavy, Kly, Drmoul nebo Zámrsk, Časy, Koš a Tři Sekyry. Uvažovat o jméně dědinky, ke které se teď blížili, nebylo ani pomyšlení, protože cesta k ní byla tak hrbolatá a plná kamení a děr, že si museli dávat dobrý pozor, aby si nezvrtli kotník. Po čtrthodince zakopávání, balancování, klouzání a padání stanuli před pokroucenou plechovou tabulí.

"Čuník, Hnojník, Žebrák..." napadlo Markétku hned několik názvů z maminčina zeleného notýsku, přestože tabule hlásala něco úplně jiného. Z prvního slova zůstalo jen druhé písmeno O a závěrečná slabika NÍ. Což mohlo být stejně HORNÍ jako DOLNÍ.

"Může to být klidně i POLNÍ, ROČNÍ nebo NOČNÍ", řekla roztrpčeně Markétka. V té chvíli jí bylo jedno, jaké může být to doškrábané druhé slovo, z kterého zůstal jen háček. Vždyť podle maminky, jsou takové tabule jen tam, kde nejsou lidé hrdí na své rodiště a svůj domov. A takoví lidé jim těžko dobře poradí, kudy dál. Přesto odhodlaně vykročila za vzdáleným sténáním harmoniky a břeskným kvílením trubky. Před obrovským stavením bez oken, připomínající hangár pro letadla, je zvědavě pozoroval vousatý stařík. Košili měl ušmudlanou, kalhoty rozedrané a dírou v botě koukal palec. "Tohle na kouzelného děda Vševěda nevypadá", zašeptala Markétka Kalambúrovi a tlumila smích do dlaní. Kalambúrovi se to však asi moc legrační nezdálo, když řekl:

"Možná to ani jeho vina není,
možná je to jeho potěšení,
možná si jiných věcí cení,
nesuď jen podle ošacení."

Markétka se malinko zastyděla a rozhodla se , že se kmeta zeptá, kde to vlastně jsou, když v tu chvíli prořízlo vzduch sborové zaječení: "Góóól...!" vřeštěly dětské hlásky, až se ze zdi hangáru začaly drolit zbytky omítky. To v Markétce probudilo zvědavost a rychle se rozběhla okolo polorozpadlé budovy. To, co uviděla za hangárem, ji doslova vyrazilo dech. Po hrbolatém a udusaném trávníku pobíhaly a zarputile se rvaly o míč zavalité tetky, z nichž každá by mohla být Markétce babičkou. Dětské hlasy, které slyšela Markétka však nepatřily těmto supícím babicím v dlouhatánských trenýrkách a zablácených tričkách, nýbrž povykující bandě holek, které se povalovaly kolem hřiště, cpaly se smaženými hranolky a s rukama nad hlavou pištěly, až z toho Markétce brněly uši. Ostatní dospěláci se vrtali v mělkém pískovišti vedle hřiště, nebo jen lhostejně zírali zavěšeni na prolízačkách jako opice.

"To je nějaký dětský den nebo divný a hloupý sen?" zarýmovala nechtěně Markétka ke Kalambúrovi, když přišel až k ní. Kalambúr její verše nijak neocenil a tvářil se velmi zachmuřeně, když jí polohlasem odpověděl:

"Tady je každý tím, čím chtěl být a nebyl,
a chtěl to tak moc, že se mu život změnil.
Dospělí jsou tu jako malé děti
a malé děti jako přemoudřelí kmeti.
Tady jsou jiná pravidla a jiný řád
a upřímně řečeno: Není o co stát!
Pojďme dál, tady je škoda plýtvat slov
Jenom si pamatuj, že tohle je Horní Opačnov."

"Když říkáš Horní, znamená to, že existuje ještě nějaký Dolní Opačnov?" zeptala se Markétka. Její neblahé tušení Kalambúr nijak nerozptýlil, když řekl:

"Chytře myslíš: Je-li horní, tak i dolní musí být.
Však ho sama brzy poznáš. Dál musíme přes něj jít."