Kapitola 8

Vřeštivý hlas šamana Opaky se ztrácel a znovu zesiloval, podle toho, jak jeho tělo, zmítané tropickým šílenstvím rotovalo kolem jeho rozpadlé chatrče. Čaroděj Kalambúr, vědom si toho co mu prozradil stařešina, navrhl počkat, až se Opaka zklidní a proto teď s Markétkou seděli u bobu a vzpomínali na to, co zažili cestou od Naopaků sem k pobřeží. Zpočátku šlo všechno velmi lehce. Když byly z dohledu i ohně z Naopacké vesnice, rozhostilo se kolem ticho přerušované jen šuměním trávy ohýbané vánkem. Sluníčko se zřejmě zranilo, když přelézalo přes nejvyšší skalnatý štít, protože obloha kolem vrcholu krvavě znachověla a do krajiny se začalo vkrádat šero. Byla to úchvatá a pestrá paleta barev. "To by měla vidět naše paní učitelka," zašeptala Markétka Kalambúrovi. "Přesně takové barvy měl můj výkres, který se jí nelíbil! Že prý stromy nemohou být červené a tráva do fialova, ani modré kamení a rudý písek. Ale ono to existuje!" máchla Markétka paží, jako by tu krásu chtěla nabrat do náruče a vzít do školy, jako důkaz. Kalambúr si to gesto asi takto vyložil, když řekl:

"Úžasem by oněměli
kdyby tu krásu uviděli
všichni ti zaslepení dospělí co k fantazii nedospěli
a proto neuvěří život celý v to, co nikdy neviděli!"

Čaroděj se právě nadechoval k další větě, když ztichlou krajinu prořízlo zatroubení, pronikavé jako klakson náklaďáku. Kalambúr s Markétkou se polekaně ohlédli a pozorně zapátrali očima v přítmí. V té chvíli se bob prudce naklonil na pravý bok a nabral výšku. Tím sice zabránil srážce se stádem slonů, kteří se právě ukládali ke spánku, ale Markétku a Kalambúra vysypal ze sedaček, přímo mezi ospalá slůňata. Náhrdelník s amuletem se naštěstí nepřetrhl, takže bob se po několika metrech sám zastavil nad hlavou vůdce stáda. Tomu se to samozřejmě nelíbilo a začal bob chobotem stahovat na zem a smýkat jím po písku. Slůňatům se to zalíbilo a okamžitě vyskočila a s vřískáním se vrhla k bobu, že tu hru chtějí také hrát. Jenže mámy slonice na ně začaly troubit, aby se vrátily do pelíšků. No byl to mumraj a poprask a kdo ví, jak by to s bobem dopadlo, kdyby čaroděj nevylovil ze svého pláště podivný vejčitý nástroj podobný okaríně, a nezahrál všem krásnou sloní ukolébavku.

Když Kalambúr dohrál a stádo tiše spalo, nastoupil čaroděj do pomačkaného bobu, na klín si posadil potlučenou Markétku a pokračovali v cestě.

"Rychle pryč!" přáli si oba tak silně, že bob vyrazil jak splašený kůň. Netrvalo dlouho a přiřítili se k úpatí skalního masívu. Bob začal okamžitě nabírat výšku, ale jeho rychlost se neustále snižovala. S klesající rychlostí klesala i Markétčina víra, že se dostanou na druhou stranu. Před sebou viděla jen hrozivě se tyčící stěnu a pod sebou neustále se prohlubující propast. Bylo to jak na té nejvyšší lanovce světa, jen tomu chyběla jistota ocelových sloupů a lan. Jejich samohyb však visel na společné vůli, která není z ocele. Zvláště u malé holčičky, jakou se vystrašená Markétka právě cítila. Kdo tenhle strach nezažil, tomu se asi nedá vysvětlit, jak Markétce bilo srdíčko až v krku a jak moc si přála být zase v bezpečí dole. Tím, že Kalambúr chtěl stále vzhůru a Markétka raději dolů, byla narušena společná vůle, která řídila bob. Ten se stal neovladatelný a začal prudce klesat. To Markétku vyděsilo ještě víc. I Kalambúr se neklidně otočil k Markétce a důrazně zaveršoval:

"Nikdy se žádné nebezpečí
nepřekoná bez nebezpečí
jen musíš zvážit co je lepší
a které riziko je větší!"

Markétce bylo rázem jasné, že daleko nebezpečnější je pád z výšky, než nepříjemné pocity na cestě vzhůru. Ale cítila se tak slabá a nerozhodná. Jako by ji v tu chvíli opustila síla k životu. I to se někdy stává. Kalambúr s ní zatřásl a zakřičel:

"Jestli tě opustí víra
zůstane po nás jen díra
věř si a chtěj nahoru
a dostaneme se na horu!"

Markétka si v té chvíli vzpoměla na dědečka, jak vždycky říkával něco o tom, že kdo ztratí víru, nemůže už nic ztratit. A také na maminku, která jí šeptávala: "Věřím ti a věřím v tebe!" a také na to, že mamince ještě cosi musí vysvětlit. "My se přece nesmíme zabít. Musím za maminkou! Chci nahoru!" vykřikla zoufale a ozvěna její slova vracela a opakovala. Bob se jakoby zázrakem zastavil a začal stoupat. Jak sílilo Markétčino odhodlání, tak se jeho rychlost zvyšovala. Když se dostali ze stínu hory a oslepilo je zapadající slunce a tisíce rudých prasátek ledem pokrytého vrcholku, věděli, že mají vyhráno. Dál už to šlo všechno hladce a bez problémů podle hesla: "držte si klobouky, jedeme z kopce". Od chvíle, co přisvištěli k chýši šamana Opaky jen čekali, až přestane divoce pobíhat a vřískat své kouzelnické zpěvy. Aby jim nebyla dlouhá chvíle, navrhl čaroděj Kalambúr, že by si mohli s Markétkou zazpívat.