Kapitola 3

Ve vysoké trávě seděla udýchaná Markétka s Kalambúrem. Oba byli celí uřícení, jak se snažili pochytat všechny háčky a dostat je zpátky do knihy. Ale protože se jim to nedařilo, přišla na řadu kouzla. Kalambúrova usměvavá tvář se zachmuřila, jeho ruce magicky zakroužily a ústa zahromovala:

"Háčci, přelétaví lotři!
Modří nebo mokří: Buďte moudří!
Dřív než napočítám do tří,
ať se každý přiřítí, kam patří!"

Tu náhle celý roj obalil Markétčinu knížku pohádek jako včely svoji královnu a než stačil Kalambúr vztyčit třetí prst, ozval se zvuk podobný tomu, když brčkem vycucáváte ze dna skleničky zbytek limonády, ssssslup a háčky zmizely v knize. Mraci se hned přestali mračit, blešky jako blesky vyskočily na nebe a obrovská myš se zastavila. A protože byla moc daleko od moře a nemohla se změnit v mys, tak tiše splynula s krajinou. Jen vysoká tráva, která zůstala z její srsti ji připomínala. Kalambúr se rozhlédl po krajině poseté nízkými keři, pokýval hlavou a zabručel:

"Tak vypadá pravá buš
v té prý přežije jen silný muž.
To sis přece vždycky přála
dokázat všem, že nejsi malá.
Tu máš šípy, luk a nůž.
Neotálej, pojďme už!"

Markétka se jen velmi neochotně zvedala z měkoučké trávy. Ať už někdy chtěla komukoliv cokoliv dokazovat, teď se cítila jako malá holčička, kterou hrozně bolí nohy, má hlad a žízeň a schází jí maminčina teplá náruč. Na taková dobrodružství přece jen nebyla zvyklá. Ještě ani pořádně neoschla z velrybí spršky, celá se chvěla z té zběsilé myší jízdy a celé tělo ji svědilo od bleších kousanců a už má kdesi v africké buši lovit potravu. "Ne a ne a ne!" chtělo se jí zakřičet, ale když jí Kalambúr ty primitivní zbraně podával, cítila, jak se v ní probouzí něco jako lovecký pud. Vzala si tedy nabízený luk a šípy, opásala se loveckým nožem a po špičkách se připlížila ke gazelímu stádu. Možná to byl hlas přírody, nebo spíš stále sílící kručení hladového žaludku, co ji přimělo napnout luk a namířit šíp na mladou gazelu. Ale vystřelit... Vystřelit, to nedokázala. Náhle jakoby odněkud uslyšela hlas paní učitelky, jak říká, že zvířátka musíme chránit a starat se o ně a ne je trápit a zabíjet.

"Jenže jí se to mluví, když může jít na oběd do školní jídelny a tam jí dají jídlo na podnose až pod nos. Ale co mám dělat já, uprostřed buše, kde není ani malá samoobsluha?" uvažovala Markétka a znovu odhodlaně napjala tětivu luku.

Vtom se ozvaly údery bubnů a tamtamů, které černoši v buši používají k dorozumívání na dálku místo telefonu a mladou gazelu vyplašily. Kalambúr se zaposlouchal a protože řeči tamtamů samozřejmě rozuměl, mohl Markétce říct, že ve vesnici Zumburů je dnes velký svátek a že všichni, kdo je slyší, jsou zváni na hostinu. A ještě, že jako hlavní chod budou pečené gazely obložené ovocem...

To už Markétka neposlouchala, protože ji začaly trápit děsivé představy. Představy o obrovských černých lidožroutech, kteří se za ní zběsile ženou a pokoušejí se ji ulovit. Představy o tom, jak se jim to podaří zrovna když se maminka s babičkou a dědečkem chystají večeřet. Dávají talíře na stůl a maminka je nervózní, protože venku povykují lidožrouti a Markétka pořád nikde. Talíře padají a tříští se o podlahu. Lidožrouti zapalují ohně a maminka je přes slzy pozoruje z okna a už ví, že Markétka domů nepřijde. Polévka stydne, protože na ni nikdo nemá chuť, maminka pláče, babička ji konejší a dědeček si bere kalamář, ve kterém je místo inkoustu černá tuš a na čistý list papíru píše paní učitelce psaní, že Markétka už do školy nepřijde, protože... Brrr, Markétka nechce ani domyslet.

Snad i hlad ji v tom okamžiku přešel a rozhořčeně spustila na Kalambúra: "Ale to je nespravedlivé! Jak k tomu ty gazely přijdou?!" Kalambúr se nezdál být zaskočen tím, na co se ho Markétka ptá. Snad ho i potěšilo, že o takových věcech přemýšlí a konejšivě jí zaveršoval:

"Markétko, to tě nesmí trápit!
Je to zákon přírody a bude vždycky platit,
že co se narodí, jednou musí zemřít!"

Vzal Markétku za ruku a vydali se za zvukem tamtamů.