Zpět

Kapitola 2

Čaroděj Kalambúr Markétku přesvědčil, že to s ní myslí dobře. Vždyť přece čaroděj, který zpívá, mluví v podivných rýmech a používá při tom slova, která Markétka slyšela pouze od dědečka, nemůže být zlý. Bůra, jak říká děda pětikoruně, nepotřebovala, protože Kalambúr za ní přišel sám. A že jim spolu bude prima, tak tím už si byla jistá. Smutek a strach vystřídala zvědavost. Jak to, že ji Kalambúr našel uprostřed šumícího slzavého moře? Jak to, že ji zná? Kde vlastně jsou a kam je nese proud? Je tohle sen nebo skutečnost..? Markétka se právě chystala, že se Kalambúra na všechno vyptá, když se za jejich zády ozvalo cosi, co připomínalo plácnutí obrovské dlaně do vody. Něco zafunělo a zakašlalo a přes postelový ostrůvek se převalila veliká vlna.

Když se zmáčený čaroděj s Markétkou ohlédli, spatřili, jak se kolem postelového ostrůvku sune obrovský šedivý válec, z kterého na konci vyvěral gejzír, ozdobený krajkou z drobounkých, křišťálově blýskavých kapiček...

Tak velkou velrybu Markétka ještě nikdy neviděla. Ona vlastně živou velrybu ještě vůbec neviděla, protože kde by se vzala ve městě velryba. Nebo už někdo z vás viděl běhat velrybu po sídlišti od zvonku ke zvonku a ptát se kdo ji pustí do vany si zasurfovat? Taková velryba se nevejde ani do potoka za dědovou chalupou, natož do vany, přemítala Markétka, když ji z úvah vytrhlo náhlé zatmění slunce. To ocasní ploutev velryby, veliká jako babiččin záhon s jahodami, máchla vzduchem a plác...

Postelový ostrůvek, čaroděj Kalambúr, peřina, Markétka, polštář i kniha pohádek se v jednom barevném chumlu ocili na vrcholku gejzíru, který je točil jako míček na střelnici. Z peřin a polštářů se vyhrnul sníh bílých peříček, knížka třepetala stránkami jako křidélky a čaroděj s Markétkou připomínali kosmonauty v beztížném stavu. Najednou však, jako by ho někdo přiškrtil kohoutkem, gejzír zvadl a Markétka s čarodějem se skulili velrybě přímo na hlavu. To ji zřejmě probudilo, protože otevřela oči, v kterých se odráželo slunce, mraky i Markétka jako v naleštěném vypouklém zrcadle a odněkud z nitra se ozvalo:

"Promiňte, ale asi jsem zaspala. Moc mě mrzí co jsem vám způsobila", omlouvala se velryba a obratně se vyhnula troskám z postelového ostrůvku. "Ráda bych to nějak napravila. Mohu vás někam zavézt? Kousek odtud je překrásný výběžek pevniny do moře, kterému se odjakživa říká mys. A tenhle se jmenuje Mys Dobré naděje. Tam máte naději, že než se nadějete, může vás potkat něco dobrého." Při těch slovech velryba odněkud vytáhla globus, takovou tu zmenšenou zeměkouli a na ní jim ukázala, kam je hodlá dopravit.

Čaroděj i Markétka byli samozřejmě pro. Markétka se ještě natáhla pro svou mokrou knihu pohádek, která se jako zázrakem neutopila, pevně se chytila Kalambúra za ruku, aby ji s přibývající rychlostí nesmetl protivítr a vyrazili. Joj, to byla nádherná jízda. Něco mezi tobogánem a vodním skútrem. Markétce tlouklo srdíčko až v hrdle, ale Kalambúr ji pevně sevřel do náruče a Markétka si připadala v bezpečí, jako když ji kdysi tiskly pevné tatínkovy paže. Mhouřila oči proti větru a třpytivým odleskům slunce na hladině a cítila se silná a připravená čelit každému nebezpečí. Ještě se pořádně nenabažila těch příjemných pocitů a už tu byl Mys Dobré naděje. "Konečná, vystupovat", zaduněla velryba. Kalambúr s Markétkou velrybě pěkně poděkovali, popřáli jí šťastnou cestu a vyškrábali se na břeh. Jen se usadili, zaslechla Markétka bzučení, jako by byl někde blízko včelí úl. Pátrala, odkud se ten zvuk bere a zjistila, že bzučí její kniha pohádek. Opatrně ji s Kalambúrem pootevřeli a z knihy se vyrojilo hejno malých mušek. Ne, to nebyly mušky, ale háčky, kterým se asi ve vlhké knize nelíbilo a proto opustily svá písmenka a sešikovaly se k útěku, aby si na sluníčku vysušily svá křidélka.

Tak se stalo, že se mazlivá Ž změnila ve zzzlobná a bzzzučivá Z a ze šumivých Š zůstala sssyčivá S. Z čarovných Č zbyla jen malá niccc a řinčivá Ř vyskočila z řady a zůstaly jen drrrnčivé rrrady. Co však je to za rady, které nám ani neporadí, jak dostat háčky zpět?

A tak, zatím co v knížce se z košů stali kosi, z pleší plesy a z šálů sály, tak z Mysu Dobré naděje se stala obrovská Myš, na obloze se začaly mraci mračit a z blesků byly náhle blešky, které sjely na zem a hned se daly do skákání a cizopasení na všem, co v sobě mělo alespoň kapku krve. Obrovská Myš vycítila nebezpečí a dala se na zoufalý útěk. Na svém hřbetě s sebou unášela vyděšenou Markétku i překvapeného čaroděje Kalambúra, který ji ještě stačil poučit:

"Vidíš, když se malí spojí,
tak i velcí se jich bojí..!"

Nahled
Nahled
Nahled
Nahled
Nahled
Nahled
Nahled
Nahled
Kontakt na správce stránky: webadmin@machata.cz