Kapitola 10

Markétku probudila hudba. Písnička se jí vkrádala do ouška až pod peřinu, v které byla zachumlaná. Nevěděla kde je, ale vstávat se jí vůbec nechtělo. Pomalu a líně se protáhla, když vtom její nos zapátral v ovzduší. Překvapením se jí rozbušilo srdce. Je to vůbec možné? Takovou vůni přece nemůže nikdo napodobit. Tohle je přesně ta vůně, která nade vší pochybnost říká: "Tady to znám, tady jsem doma." Tohle je ta nezaměnitelná vůně, která dokázala prošmejdit celé sídliště a přivábit všechny děti z okolí pod balkon tety Roksové, aby tu, na děti nezvykle tiše, zasněně nasávali tu zvláštně sladkou a přesvědčivou vůni. Markétka se vysoukala z peřin, pozvedla se na lokty a zvědavě se kolem sebe rozhlédla. Vůně sice vyvolala vzpomínky na domov, ale doma určitě nebyla. V téhle místnosti nebyl jediný kout, žádná hrana, ani roh. Všechno bylo čisťoučké a kulaťoučké. Podlahu pokrýval heboučký kobereček a když do něj Markétka vstoupila, měla pocit jako by se brouzdala kakaovou šlehačkou. Na stěnách visela spousta okrouhlých obrázků usměvavých mužíčků, kteří Markétku pozorně sledovali, když se opatrně kradla ke kulatým dvířkám, za kterými se ozývaly pisklavé hlásky a tlumený rachot nějakých strojů. Pohled, který se jí naskytl ji ohromil. Místnost byla plná kotlů a kotlíků, pečlivě nablýskaného nádobí a do zrcadlova naleštěného náčiní, nářadí, stroječků a udělátek. U dlouhých stolů, ve sněhobílých oblečcích, se rojila spousta skřítků se špičatými nosíky. Všichni měli plné ruce práce, takže si žádný z nich nevšiml, jak Markétka tiše vklouzla do místnosti a schovala se za veliký hučící kolos, který byl svými kovovými chapadly napojen na několik dalších strojů, s dlouhými kuželovitými válci. Kolos výhružně vrčel, vypouštěl páru a vůbec... na Markétku prostě působil strašidelně. Když v obrovském kotli vedle ní náhle zabouřilo a zabublalo, schoulila se starachem do vyděšeného klubka. Proto ani neviděla, jak se do připravených nádob z kotle vyvalila vařící tekutina. Jelikož její zvědavost byla silnější než strach, tak se po chvíli odvážila vystrčit hlavu a ještě zahlédla, jak jeden ze skřítků kotel zavírá a přes tlustá skla brýlí pozorně kontroluje teplotu na velikém teploměru, zatímco další dva, s čepicemi vraženými hluboko do očí, kamsi vláčí kouřící kotlík plný průzračné, medově zbarvené tekutiny. Právě pozorovalA, jak jeden veliký, boubelatý skřítek kotlík zvrhnul na čistý, do zrcadlova vycíděný stůl a do tuhnoucí tekutiny začal vmíchávat cosi jahodově červeného, když v té chvíli se jí do výhledu vpletly dva páry nohou. V Markétce by se krve nedořezal. Zvedla polekaně oči vzhůru, odkud se na ni ze široka usmíval skřítek, kterému zpod barevné baseballové čepičky trčely nazrzlé chomáče vlasů. A vedle něj...? "Och", Markétka si šťastně vydechla. Vedle ní stál čaroděj Kalambúr, který pravil:

"Co tu slídíš jako zloděj? Přitáhla tě vůně za nos?
Postav se a seznámím tě: Tohleto je skřítek Hors.
H(á) jako hračka či houpačka k houpání;
O jako odměna za dobré chování;
(e)R jako roksové lízátko k lízání;
(e)S jako sladké a úžasné mlsání."

Skřítek se zazubil, mírně se uklonil, potřásl Markétce rukou a vedl ji k ostatními. Cestou jí podrobně vysvětlil všechno, na co se ptala. A tak se dozvěděla, že hmota, která byla vylita na stůl je vlastně roztavené cukrové těsto, které na dlouhých stolech chladne a jeden ze skřítků s ním bude tak dlouho zápasit, až z něj uplácá, umíchá a uhněte poddajnou, sladce voňavou plastelínu, z níž další skřítkové vyrobí velikánský, různě barevný a vzorovaný válec. Ten že pak bude na strojích s kuželovými válci ušoulán do podoby dlouhého tenkého hada, kterého další skřítkové nakrájí na úzká kolečka. Do nich ještě vetknou špejle, zabalí je do průhledného celofánu a lízátka jsou na světě. "Tak takhle se to dělá", pomyslela si Markétka, když se mlsně přehrabovala v truhlici s lízátkovým pokladem. Kolik času, síly a řemeslné zručnosti je potřeba, než se mlsné dětské jazýčky dočkají všech těch jahůdek, citrónků, pomerančů, rybízků, malin, kivi nebo třešniček. Kolik šikovnosti je potřeba, aby se na lízátku objevili růžičky, motýlci, králíčci nebo pejsci, přemítala v duchu Markétka. "To jsem netušila", obrátila se Markétka na Kalambúra, "že udělat jednoduché lízátko je tak složité."

"Co se dělá s radostí,
není nikdy starostí.
Já mám starost jedinkou,
dojít za tvou maminkou."

"V tom vám mohu pomoci", vstoupil jim do debaty skřítek Hors. "Právě zapřahají mé větrné koně, takže vás mohu kousek svézt." Jak řekl, tak udělal. Markétku a čaroděje vyložil, až u vesničky, odkud se do kraje rozléhala typicky česká, řízná dechovka.