Kapitola 1

Když člověka tlačí noční můra, nemá to s motýly vůbec nic společného. Znamená to, že se člověk převaluje na posteli z jedné strany na druhou a ne a ne usnout. Tak, jako právě teď Markétka. Na vině však nejsou tramvaje, které se v pravidelných intervalech s rachotem řítí pod okny, ani tlumené zvuky strojů ze vzdálené stavby, nýbrž svědomí. Špatné svědomí, protože Markétka zalhala. Vlastně ani nezalhala. Jen prostě nic neřekla. Kdo by také říkal někomu, koho má rád, špatné zprávy? A to, co dnes přinesla domů v žákovské knížce, bude pro maminku určitě špatná zpráva.

"Kdybych tak měla tatínka", vzdychla si Markétka. "Ten by určitě pochopil, proč jsem se prala jako kluk, ale maminka..? Stejně je to nespravedlivé! Každý koho znám, doma alespoň jednoho tátu má a na mě nezbyl ani jediný!" stěžuje si hořce do polštáře a cítí, jak se jí do očí nezadržitelně tlačí horké slzy.

"Být tak klukem, bylo by všechno jednodušší," lamentovala Markétka a zdálo se jí, že odhalila tu pravou příčinu. Kdyby byla kluk, tak by určitě každý chápal, že je šťastnější když leze po stromech, kope do míče a nebo hází žabky u dědy na rybníce. To by se nikdo nepozastavoval nad tím, že se jí nelíbí mezi těmi načančanými a užvatlanými princezničkami, co chovají v náručí své drahé, plastikové a stejně načančané panenky, které mrkají a kňourají máma.

"No jo, máma," povzdechla si Markétka, "jak jí to jen vysvětlím"

A Markétka si uvědomila, že její hodná, ale pořád unavená a smutné maminka asi nepochopí, že na blbečky, jako jsou Manďák a Bubrinka, holčičí slzy působí jako spouštěcí mechanizmus na výrobu připitomělých veršovánek. A že ta poznámka v žákovské knížce je nespravedlivá a že toho lituje a že s holkama ji to nebaví a že kluci ji mezi sebe nevemou a že nemá nikoho, komu by tohle všechno řekla ...

V té chvíli už Markétka neunesla tíhu všech křivd a dala se do pláče. Plakala potichu, aby nevzbudila maminku. Určitě by se vyptávala proč pláče a ona..? Jak by jí vysvětlila co, ji trápí? A lhát jí..? To nechtěla. Proto dusila vzlyky pod peřinou do polštáře a cítila, jak se jí ulevuje. V tom pláči byla hořkost všech dětí, kterým někdo schází nebo ubližuje. Smutek všech maličkých, kteří se netěší, až je sluníčko pošimrá na tváři a ohlásí nový den, protože den je to, co je děsí.

A Markétka plakala a plakala. Slzy se valily proudem jako kaše v pohádce Hrnečku vař. Ani tady to nešlo zastavit. Ze slzavého potůčku vznikla řeka, která se vyhrnula ven přes okno, balkonem na ulici. Jedna velká slzavá vlna zhoupla Markétčinu postýlku a postrčila ji do slzavého moře. A Markétka jako opravdový trosečník stála na svém plovoucím postelovém ostrůvku a pozorovala svou bednu na hračky, v které seděl podivný usměvavý pán a pomalu k ní pádloval. Jeho bednové plavidlo s drcnutím přirazilo k postelovému ostrůvku, až Markétka na chvíli ztratila rovnováhu. I když balancovala na postýlce jako provazochodec, nespouštěla oči z toho zvláštního, dlouhým pláštěm zahaleného pána s vysokým cylindrem na hlavě. I on Markétku upřeně pozoroval s ústy do široka rozesmátými, v kterých se blýskaly dvě řady bílých zubů. Přes ně šibalsky procedil:

"Tahle postel je tvůj hotel?
Krásný, plovoucí. Říká se mu botel!
Smím tě pozvat na čaj? Mám ho plný kotel!
A přestaň se mě bát. Jsem totiž tvůj přítel."

Markétka byla dobře vychovaná a proto věděla, že slušné je se představit, ale také věděla, že s cizími pány se nemá dávat do řeči a už vůbec ne s nimi chodit na čaj. Ale ať se rozhlížela sebevíc, nebyl kolem nikdo, kdo by jí napověděl. Přes slzy viděla, jak se ta osoba ve fialovém hábitu na ni neustále kření a to jí dodalo kuráže.

"Já jsem, prosím, Markétka..." vysoukala ze sebe zajíkavě a odhodlaně sevřela pěstičky.

"Markétka? Ta co se pere
a pak ji to v duši žere?"

Zvolal ten chlapík a začal se smát až se za břicho popadal. Ale Markétce do smíchu nebylo. A to, že kdosi, úplně neznámý, věděl o tom, co sžírá její dušičku, Markétce znovu vehnalo slzy do očí. Mužíček si toho dobře všiml. Okamžitě zvážněl a laskavě pravil:

"Jen žertuji, moc mě těší,
mé jméno je trochu těžší.
Skládám písně v moll i v dur,
jsem čaroděj Kalambúr."

Během představování se čaroděj stačil uklonit, vystoupit na postelový ostrůvek, načechrat si polštářek a pohodlně se uvelebit vedle Markétky, která si jej celou dobu nevěřícně prohlížela. Kalambúr jí otřel slzy, vzal její tváře do dlaní, dlouze se jí zhleděl do očí a zašeptal:

"Jsi jako kvítek co ve stínu vadne
zbavit tě trápení nebude tak snadné
musíš mi věřit za noci i za dne
že ten kdo moc chce, tak ten to taky zvládne!"