MEKY NESTÁRNE

HITBOX č.1 (1998)

Pusťte si jeho poslední album, které mu letos vyšlo u firmy Polygram a jistě mi dáte za pravdu. Ti méně tolerantní by určitě podotkli, že "on sice nestárne, ale ani se nevyvíjí", ovšem tyhle šťouraly je třeba upozornit na základní fyziologické poznatky o vývoji člověka.

Charakterově a povahově je človíček uhněten po třech letech života. Ten zbytek je pouze zápas vštěpeného s nástrahami světa. Fyzický vývoj je ukončen po pubertě a pak už se pouze stárne. Hudební vývoj je považován za nekonečný a velmi závislý na obou předešlých. To jen šťouralové se nám snaží namluvit, že ten či onen interpret (třeba i Žbirka) je za zenitem, čímž definují ukončení jeho hudebního vývoje a odsuzují umělce na periferii zájmu mezi ty, co "už nám nemají co říct". Chtěl jsem namítnout, že naší generaci, která Žbirku kdysi dosadila na post Zlatého slavíka, má Miro stále co říct, ale to bych šťouralům dal trumfy do rukou. Těm sladkobolným veršovánkám o lásce, věčném hledání a nalézání té nej, ani vizím o Americe, Bahamách a lepším světě, který nebude džunglí už po roce 3000, přestože to vypadá, že "svet sa už nedá zachránit", už nemůžu uvěřit ani já. A to se považuji za romantika. Bohužel, po delším boji s nástrahami světa. Z hlediska sdělnosti budu muset dát šťouralům za pravdu.

"Co říkáš na ten přetrvávající raněbeatlesáckej syndrom, kterej Žbirku v jeho muzice ještě pořád provází?" rejpají do mě nejapně šťouralové. Jakej syndrom? Na velejednoduchou písničku na pár akordů byl Meky vždycky majster. Třeba jen čekal, až Oasis po Beatles uzavřou vývojovou spirálu a otevřou tím znovu dveře pro jednoduché, prvoplánové písničky, které Žbirka umí. Jistě na totéž vsadil i producent alba David Koler, jinak by si nedal tolik práce, aby sehnal do doprovodné kapely kromě sebe ještě další esa, jakými bezesporu jsou kytaristé Ivan Král, Radim Hladík, Olda Krejčoves, Jan Ponocný a Martin Dont, dnes velmi vytížený baskytarista Marta Minárik, klávesisté David Jahn a Hana Francová. Nezajistil by, aby se zpěvem vypomohl Kühnův dětský sbor, Barbara Haščáková a Lenka Dusilová (ta vypomohla i s kytarou). A jistě by se netrápil s tím, aby natáčel v pěti a míchal ve dvou různých studiích. Ale ani všechny tyto vymoženosti nijak výrazně nedominují a tak se výsledná podoba skladeb příliš neliší od těch, které vznikaly v aranžerské spolupráci s Laco Lučeničem. Ono se s tím materiálem asi nic jiného dělat nedá. Meky se totiž už nevyvíjí...

Ale nestárne.