Soundtrack k filmu TITANIC

HITBOX č.3 (1998)

Když se najde nějaký "Mičurin" s nápadem vypěstovat křížením pomeranče a citronu nové ovoce, které má kladné vlastnosti obého, je jasné, že půjde finančně a časově do tuhého. Výsledný pometron (jen probůh ne citroranč) je pak pěkně drahej a není divu, že z něj vynálezce chce vyždímat maximum. Proto kromě vitaminózní šťávy nabízí mraženou směs z rozemletých vycucaných dužin, kůru nastrouhá, vyluhuje a v parfumerii zpeněží jako přírodní voňavku a pecičky, sesypané do křiklavě zbarvených sáčků, prodá v hračkářství jako munici do dětských pistolek. Takové úvahy mě napadají vždy, když se mi do rukou dostane soundtrack. Dosaďte si místo Mičurina jméno scénáristy a režiséra Jamese Camerona, místo pomeranče příběh mladé dvojice z nestejných společenských vrstev, místo citronu příběh o zkáze Titaniku a za "pouhých" 200 milionů dolarů vám křížením vznikne katastrofický "lovethriller". Hudba vytržená z kontextu je onou namletou dužinou, která, namačkána do drážek, má přinést do vašich duší povznesení a výrobcům do kapsy penízky. Nehoruji proti tomu, ale pokud se aranžérská invence omezí pouze na variování základních témat barevností různých nástrojů, nebo pouhou transpozicí, bude to vždy tak trochu nuda a ani perfektní Celine Dion to nezmění. Veliké téma bezbřehosti a nespoutanosti moře a lidských citů tahle mírně ?chemicky šmrnclá? muzika, oscilující mezi klasickou klasikou a Vangelisem, sama o sobě nenaplňuje. Člověka sice potěší, když v druhé části alba jako nosný motiv zaslechne moravskou lidovou a může si zazpívat "za horý, za lesý, moja milá, kdě že sí..." (jestli tahle muzika skutečně dostane Oskara, měli bychom se jako národ přihlásit o autorské honoráře), ale současně cítí, že na Smetanovu Vltavu to nemá. Při závěrečné nostalgické pasáži se můj pocit mění v přesvědčení, že ač mám zdánlivě plno výhrad, na faktu, že je to kvalitní filmová muzika, to nic nemění. Jen mi tam pořád něco schází. Že by ty pohyblivý obrázky?