PRECEDENS na čtvrtinu

HITBOX č.12 (1997)

Mezinárodní vydavatelství Warner Music se rozhodlo vtrhnout do českého šoubyznysu. Prorazit mezi zaběhlými, domácí scénu málo podporujícími vydavatelskými monstry, to chce novou obchodní strategii a zatraceně dobrý nápad. Je-li spojení s kapelou Precedens, která pod tímto názvem o sobě (kromě loňského Best of) nedala vědět, oním spásným nápadem, to prověří až čas. Každopádně je to počin pro českou hudební scénu sympatický a já doufám, že případný komerční neúspěch, kterého se, vinou nevysoké kupní síly občanstva, vysoké síle zahraniční konkurence a poněkud zastydlé popularitě Precedensu, lze obávat, neodradí firmu od podobných kroků.

Šestnáctistránkový booklet dává dostatek příležitosti k zevrubné prezentaci alba. Precedens si vystačil, kromě titulu, se stránkou jedinou. Na ni napěchoval, ne zcela přehledně, veškeré informace, a zbylých čtrnáct stran "samožersky" proplýtval fotografiemi sebe sama. Nemám nic proti fotkám Davida Krause, mají styl, náladu a mně se líbí. Co se mi nelíbí, je naprostá absence textů (až na jednu výjimku). Vadí mi to zvláště proto, že texty Martina Němce, který je tu též v roli výhradního autora hudby a producenta, mám už od Doby ledové po Pompeje, celkem rád. Veršíky z téhle desky jsem se snažil rozklíčovat během poslechu, ale není to ono. Mnoho perel zanikne a zůstane nepovšimnuto. Škoda.

Přes padesát minut hudby je rozporcováno do dvanácti skladeb. Přiznávám, že první dvě mě překvapily velice příjemně. Úvodní rocková kytarová vypalovačka má příznačný název. Never More nám chce naznačit, že takhle vydařenou věc (v tomto duchu) už na albu neuslyšíte. Zpěvák Petr Kolář tu prozradil svůj celý hlasový rozsah a téměř vše ze svého výrazového rejstříku. Vypjatost vokálů v závěru slok či refrénů (téměř vždy jde nahoru), se silně blíží Bártovi či Střihavkovi. Druhá, poklidnější věc ukazuje, jaká poloha Kolářovi sedí a v jaké je přesvědčivý. Zdá se, že se mu do projevu vloudil i velmi sympatický feeling. Přiznám se, že od třetí do předposlední skladby se mi do duše vkrádal smutek. Muzika měla sice i nadále snahu být objevnou a moderní, výkony na jednotlivé nástroje byly i nadále úctyhodné, ale divadelně expresivní, často až uřvané pojetí zpěvu, bez výraznější melodické linky, mění skladby v muzikálové představení, při kterém nezvedli oponu. Chápu, že prožíváme boom muzikálů, ale ruku na srdce. Budete poslouchat muzikál z foyeru, když můžete být v hledišti? Naštěstí je tu ještě dvanáctá skladba. Jmenuje se La La Lá, dává název celému albu a byl na ni vyhotoven i klip. Rozhodnout tak bylo jistě velmi jednoduché, neboť je to jediná skladba s hitovými ambicemi, protože v ní všechno klape tak, jak už bylo řečeno u prvních dvou. Vlastně ještě o cosi líp.

Na závěr ještě doušku k bookletu. Kdyby v něm byla alespoň zmínka o tom, čím se kdo zabýval, než se rozhodl vstoupit do staronového Precedensu, mnohé z toho, co lze na desce slyšet, by bylo pochopitelnější. Nikoho by nezaskočilo Kolářovo muzikálové zpívání, neb by věděl, že zpívá v muzikálu Hair. Možná kdyby se někdo zmínil o tom, že kytarista Ivan Korený je studiová i koncertní kytarová jednička s muzikantskou zkušeností z Ameriky a Austrálie, byl by hned jasnější příklon Precedensu k rockovějšímu pojetí.

Každé album je určitý otisk doby. Tahle stopa prozrazuje, že kapela se konsoliduje, a přestože hráči v ní jsou profíci se vším všudy, výrazově se ještě hledá a stabilizuje. Ta skvělá čtvrtina snad nevyváží celé album, ale je příslibem, že bude-li se Precedens ubírat touto cestou, může se příští album stát událostí ro(c)ku.