"Staré pole" ještě rodí

HITBOX č.3 (1998)

Když jsem slyšel první album svého vrstevníka Mika Oldfielda, byl jsem právě v přerodu od klavírové klasiky ke kytarovému bigbeatu a v mé tvorbě se to dost odráželo. Po vyslechnutí Tubular Bells jsem, kromě nadšení z přívalů skvělé hudby, pocítil i jakési bodnutí závisti. Ano, já se v té chvíli cítil okraden, protože to, co jsem slyšel, bylo zhmotnění mých hudebních vizí, které jsem však nikdy nedokázal v takové podobě dostat ven. Někde na půl cesty mezi mým vnitřním přehrávačem a prsty ztratila každá věc "koule". A já si říkal, zatracený "Starý pole", ty vole, jak to děláš? Dnes už to chápu. Já byl v prudkém přetlaku, ve vývoji. Já zkoumal terén, zatímco Mike už byl hotový muzikant, s vlastním názorem a odhodláním prosadit a ukázat svou hudbu celému světu. Není mnoho těch, kterým Múza požehnala už v teenagerovském věku a ještě méně těch, pro které hned v zápětí božská ruka pootevřela dvířka k hudební elitě. Úplně nejméně je těch, kteří tuto nabídnutou hodnotu dokážou nerozmělnit na drobné. Daleko méně než úplně nejméně je těch, kteří si mohou dovolit vydat The Essential (tedy to podstatné a důležité "gró") jako průřez své pětadvacetileté kariéry. A ještě méně než úplně a zcela nejméně je těch... a možná je to jen jeden jediný člověk, kterému se mohlo podařit na tak široké historické platformě postavit zvukově i aranžérsky svébytné a homogenní dílo, prosté všech módních vlivů a trendů a přitom oslovující široké vrstvy posluchačstva. Je těžké vtěsnat hudební emoce do slov a říci pak jedné muzice ano a jiné ne, ale u tohoto CD nemám problém a jsem jednoznačně přikloněn ke straně ano. A až si najdete hodinku volna a uděláte si ji černou s Mikem Oldfieldem, možná se přikloníte na mou stranu.