Zp�t

Perly ve vatě

HITBOX č.2 (1998)

"Pane kolego, dnes jsem vám na stůl (myšlen je stůl pitevní - pozn.red) připravil malé překvapení", pochechtával se šéfredaktor tohoto magazínu, než za mnou přirazil dveře pitevny. U stolu v sobě dusily smích další dvě roušky. Z očí jim koukalo, že oni o tom na stole vědí vše (nebo své?) a čekají na můj výraz, až ono překvapení odkryji. Strhnul jsem roucho a ztrnul. Z bookletu na mně zadumaně hleděl Nedvěd. Tedy onen známý Jan, neboli Honza, jak je nové CD nazváno. Vnitřně se ošívám nevolí, protože alba bez názvu mi připadají jakoby bez poselství a navíc album otitulované vlastním jménem mi připadá neinvenční a tak trochu megalomanské, přestože se to z hlediska návaznosti na předešlé tituly může jevit logicky. Na druhé straně, jaképak štráchy s názvem, alespoň to působí lidově a právě ten, kdo téměř sahá po Zlatém slavíku, potřebuje mít blíž k masám. Možná, že takové úvahy do recenze nepatří, ale řekl jsem si, že když na mě, bigbíťáka, ušili takovou boudu, učiním z pitevny opravdovou dojmologii (oblíbený to výraz toho, kdo to spáchal). Mí "kolegové", pod dojmem mého výrazu nevydrželi pod rouškami a propukajíce v hurónský smích, uprchli a mě ponechali svému osudu. Nevím, co je směšného na tom, když patologovi místo schránky lidské podstrčí např. medvěda. Omlouvám se za to laciné přirovnání, ale chtěl jsem tím říct, že mnoho znaků se může jevit společnými, ale náhled a celkový výsledek pitvy bude vždy diskutabilní, pro onu neznalost folkového světa (což prý má být v tomto případě výhoda).

Když jsem obrátil na inlay, zaujala mě další známá figura s vysokým čelem. No jasně, vždyť je to akordeonový rváč a kytarista Václav Veselý. Tiskovina mi prozradila, že je tam i se svým neméně šikovným bratrem Jirkou, který tvrdí muziku na baskytaru, chvílemi dokonce na mou zamilovanou bezpražcovou. "Tak ono to přece jen může být zajímavé", zabručel jsem a vsunul CD do přehrávače...No to mě podrž. Já myslel, že Nedvěd je typický představitel písničkáře a místo folku se na mě vyhrnula quasi americká country. Vokálově musel Honza využít asi celý svůj rozsah, aby ten popíkový refrén uzpíval. Ve slokách sice trochu drmolí a působí dojmem, že má plný nos, ale až na příliš mnoho opakovaček v textu je toto dílko svěží, šlapající, skvěle odehrané a tak trochu popíkově vlezlé. Jsem z toho trochu paf a to byl zřejmě účel téhle skladby. Je to aplikovaná metoda cukru a biče. Zapráskal mi nad hlavou, aby mě vzápětí přenádherně ukonejšil. "Můj Ota Pavel" je naprosto skvělá věcička a když říkám věcička, tak ji vlastně urážím. Je to perla téhle desky a atmosférou mě zcela pohltila. Myslím, že to není jen proto, že mám rád knihy Oty Pavla. Nevím, jak je možné, že racionálně uvažující člověk se tak lehce nechá rozněžnit "popisem jednoho svítání", jak může spolknout takový (i když krásně řečený) nesmysl o tom, že "na odlesku hladin vidíš jasně jak melou boží mlýny" a ještě mít dojetím připravené slzné kanálky v pohotovosti. Tohle když pochopím, tak odhalím, kde pramení popularita (ale, v rámci rovnováhy, také neobliba) Nedvědových písniček. Jen tak mimochodem, řekl bych, že jsme-li v Čechách, dá se soudit, že neobliba jeho písniček je spíš neobliba samotného Nedvěda, pramenící z jeho "bezostyšného" úspěchu. Já však chci přijít na kloub tomu pozitivnímu, což zajisté zjistím poslechem dalších skladeb...

A zjistil jsem. V těch dalších čtrnácti skladbách se sice pár perliček blýsklo, ale žádná už neposkytla větší vzrušení či výkyv pod či nad hudebně zdařile odvedené řemeslo. Přes závěrečné, donekonečna opakované, přání dobré noci, jsem si uchoval plné vědomí a myslím, že jsem na to přišel. Harmonická forma písniček se takřka důsledně omezuje na tóniku, subdominantu a dominantu a melodie tvořené na takto omezený podklad jsou, tím pádem, lehce čitelné, předpokládatelné a čím dál tím stejné. Tahle okolnost, která tu z pohledu muzikantského vyznívá jako negativum, je těmi, kteří Nedvědovy písničky poslouchají nebo hrají a zpívají u táboráků, brána jako neoddiskutovatelné plus. Jde jim lehce pod kůži, zatím co do srdíčka proniká sdělení. Nedvěd je totiž básník, který své básně hudbou omezil a současně povýšil. Jinými, vzletnějšími slovy popisuje to, co známe z vlastní zkušenosti, co jsme zažili, či zažít chceme a jeho úhel pohledu se od našeho liší jen nepatrně. Je trochu básničtější a snovější. Čím jednodušší je hudební sdělení, tím rychleji se vám do mozku vypálí cejch slov, která zaktivují vzpomínky a představy a rozhýbají náš vnitřní mikrokosmos. V takových chvílích nachytá nepřipravené i ty největší "tvrďáky" a nic na tom nezmění, že mozaika slov je občas seskládána trochu nedbale a v mlžných obrysech, bez hlubšího konkrétního sdělení. Ve skladbě "Odpusť", která patří k těm perličkovým, to sám Nedvěd vystihl přesně: "kdybych jenom měl sílu víc si vážit slov". Pak by mě určitě nenapadlo, že tohle album je jen pár perel ve vatě.

Precedens

DOORS

Výběr

Žbirka

Osbourne

Oldfield

Nedvěd

Madonna

Clapton

BRUTUS

Hanson

Mute Deafnes

Kasl

IMBRUGLIA

NO GUITARS...

Ledecký

Axemas

Vltava

Offspring

Titanic

Kontakt na správce stránky: webadmin@machata.cz