Quo vadis "pilgrim" ?

HITBOX č.4 (1998)

Takhle nějak, přesně v duchu legendy, s úctou a přece trochu opovážlivě, by se v roli apoštola Petra zeptal hulvát mého typu Erica Claptona, po vyslechnutí jeho posledního alba Pilgrim (neboli Poutník). Myslím, že by to bylo určitě elegantnější, než klasické švejkovské "hovno", se kterým se vždy dostal lehce do debaty. A že je o čem debatovat. Všech čtrnáct skladeb, které album obsahuje, se snaží naplnit Ericův legendární citát: "Mojí hlavní filozofií stran toho, jak dělat muziku, je to, že všechno se může klidně zredukovat na jeden jediný tón, pokud je ovšem tento tón hrán tím správným druhem feelingu a upřímnosti."

Od první skladby dokazuje snahu o naplnění svého vnitřního přesvědčení. Jemná rytmika podporovaná španělkou, vzdálená, teskně kvílivá kytara a vemlouvavý soulově zbarvený zpěv. Efekt tremola a dokonce i slide, to vše společně s ženskými sbory hned v první skladbě. Temnými tóny tříčtvrťového podkladového kolovrátku a plačtivou linkou kytary v úvodu druhé skladby nekonečně dlouze ladí duši do pesimismu. Když konečně EC (jak je na bookletu uváděn) začne zpívat, není divu, že posluchač propadne beznaději a skepsi. Máte-li sklon k sebevraždě, raději tuhle skladbu přeskočte. Učiníte-li tak, nastane problém, protože třetí skladba je tempově, ale i aranžérsky silně podobná té první. Trochu vadí strojovost bicích i "nudle" kláves, ale přesto je to esence citu. Čtvrtá skladba opět zahájí roztřeseným tremolem, předlouhým úvodem a stejným tempem. V této chvíli jsem si, promiň ó Veleeriku, zazní-li to pejorativně, vzpomněl na rakouský rozhlasový pořad Musik zum Träumen, což byl dvouhodinový proud hudby ukolébávající posluchače k spánku. Ten pořad běžel už v dobách, kdy byl pro mě Clapton ztělesněním vzruchu a tepu hudebního života, horečky kytarového poblouznění a novátorství. Jak by mě mohlo v těch dobách napadnout takové přirovnání. Vím, že pro mnohé jsem se právě teď stal hudbunechápajícím ignorantem, ale ani pátá skladba se nevymanila z tempového klišé, a nostalgie začala vytékat z přehrávače společně s chvilkovými brilantnostmi akustické kytary, zahuštěné zvukem hamounndek, syrovějším zvukem sólové kytary a bezkonkurenční symbiozou basy a velkého bubnu. Šestá skladbička se od předešlých lišila pouze unpluggedovým pojetím. Zde se tesknota oblékla do křišťálově jasných tónů klasické kytary a takřka mluveného zpěvu. Vzruch, který sliboval název skladby Circus, se nekonal. Podle hesla"jedno tempo stokrát jinak" se roztáčí sedmička, jako by to byla jednička. Osmička vyrazila jako lokálka po kolejích. Supí si to poprvé v jiném tempu, ale křižuje až do stanice country. Na návrat do svého tempa si vybral píseň svého kamaráda Boba Dylana. Přiznejme, že na melodice je to znát. Ovšem desítka je typicky bluesová (že by vzpomínka na mládí a dalšího kamaráda Johna Mayalla?). Od jedenáctky po čtrnáctku vás hudba bude kolébat opět v téměř neměnném tempu, které je zřejmě vedeno pulsem Ericova srdce. Vy, kdo máte rádi hudbu takřka meditativní, kdo se opájíte jemnými detaily kytarové hry, kdo potřebujete ke svým frustracím adekvátní doprovod anebo tichou hudbu k milování, neváhejte ani vteřinu. Tohle je deska pro vás. Nic pro nás, barbary, kteří máme pocit, že Claptonovo charisma se z drážek nedostává ven a máme pocit, že je to chvílemi až nuda...au, au, vždyť jsem toho tolik neřek'. Zahoď ten šutr! Áááááááá.....